Deset let zkoumání MINIMALISMU - část čtvrtá

.....V posledních letech postupujeme trochu jinak: svůj minimalismus a s ním související tvrdě režisérsky pojatou tvorbu kombinujeme s prvky, které úplně (nebo dokonce vůbec) minimalistické nejsou a které mají jednak přinést větší komplexnost inscenace, jednak uvolnit napětí a umožnit divákům i hercům intenzivnější koncentraci na ty pasáže, které jsou „minimalisticky čisté“. Je dobré poznamenat, že tyto prvky, byť jsou v určitém smyslu ústupkem z puristických snah o „minimalistickou ryzost“ a skutečně vyhraněným divákům mohou vadit, nejsou ústupkem nenáročným divákům, kteří by si přáli levnější zážitek s vynaložením oboustranně menšího hledajícího úsilí.

Jedním z jednoduchých kombinujících prvků jsou prostě dynamické pasáže. Prvek je to snadný, bývá ovšem málo účinný: pouhá větší dynamika často nestačí k uvolnění napětí a osvěžení od přísné stylizace (i proto, že dynamická pasáž se často sama nese v podobném duchu jako minimalistické pasáže, a to i když si to tvůrci nepřejí).

Dalším z jednodušších kombinujících prvků (z pohledu koncepce – jinak samozřejmě o jednoduchou věc nejde) je hudba. Nejvíce se nám osvědčuje soudobá vážná hudba, ale jsou i jiné možnosti. Důležité je, aby zvolená hudba umožnila divákovi přejít na jiný způsob vnímání a potom zase zpět – tj. aby byla dostatečně kvalitní a vzrušující, dostatečně hluboká (aby se nestala jen výplní, zpestřením nebo podobným laciným trikem), aby s divadlem nějak korespondovala a vedla s ním dialog a aby měla dostatek prostoru k uplatnění se......

Autor příspěvku: Petr Macháček (režisér Divadla Kámen)

Deset let zkoumání MINIMALISMU - část třetí

......Jakkoli jsme neúnavně vysvětlovali, že to není pravda a že dobře víme, že formu od obsahu oddělit nelze, jelikož jsou vzájemně mnohovrstevnatě propojené, do pasti formy jsme se přece jen chytili. Na obsah jsme nezapomínali, přece jen se nám ovšem dostal příliš na druhou kolej. A možná to nebyl vlastní obsah situací a komunikace na jevišti, ale nějakým složitým způsobem spíš obsah prožitku herce, jeho konfrontace situace na jevišti (včetně těch slavných sil) s nejvnitřnějšími vrstvami jeho osobnosti, jeho otevření se a upřímnost vůči všemu, hluboká konfrontace se vším. Naše představení potom byla zajímavá, ale chladná, nedostatečně zúčastněná, trochu mrtvá.

Takto jsme tedy léta usilovně tápali. Jako každé pracovité tápání, i toto tápání pro nás mělo zásadní význam. Díky rokům narážení hlavou proti zdi teď, myslím, alespoň něco víme o práci s prostorem, rytmem a energií a dokážeme odhadnout jejich vliv na síly na jevišti. Většinou také dokážeme celkem rozumně odhadnout, o co má smysl usilovat a co bude asi marné, takže při zkoušení neztratíme tolik energie beznadějnými pokusy.

Na druhou stranu ovšem docházíme k tomu, že minimalismus v ryzí podobě musí být vzácný a nelze ho produkovat příliš často pod hrozbou zahynutí vyčerpáním svých sil a nezájmem okolí (pokud ovšem člověk není génius – pokud všichni aktéři nebo většina z nich není minimalistickými génii...). Odhad je, že minimalismus vysokého stupně čistoty silněji osloví asi 10% náročných diváků.......

Autor příspěvku: Petr Macháček (režisér Divadla Kámen)

Deset let zkoumání MINIMALISMU - část druhá

........Od začátku jsme věděli, že mají-li vznikat velké síly, musíme umět pracovat s rozložením sil na jevišti a v hledišti, rytmem a vyzařováním energie. V prvních letech jsme tedy například celou zkoušku i déle řešili, jestli dva proti sobě stojící herci mají stát na dva nebo dva a čtvrt kroku od sebe, jestli se mají vzájemně dívat do očí stále nebo s občasnou odchylkou směru pohledu, jestli nepatrné vychýlení směru ramen vlevo od středu stojícího herce směrem dozadu bude znamenat ztrátu většiny energie směrem k levému vrchnímu zadnímu rohu nebo jestli se právě díky tomuto odchýlení vhodně uvolněná energie odrazí od stropu nad levým vrchním rohem a od okolních stěn a důsledkem bude zahuštění prostoru a současně zvýšení jeho kapacity k příjmu další energie, takže se nakonec energie i napětí zahustí a rozvíří s převažujícím šroubovitým pravotočivým pohybem natolik, že takové drobné odchýlení směru ramen přinese namísto ztráty energie onu žádanou sílu.

Také jsme věděli, že každý šum vznikající nepřesnostmi nastudování nebo hereckých akcí zastiňuje to, co má herci i diváky hýbat. Snažili jsme se tedy o extrémní čistotu. Zbytečný pohyb článkem prstu byl zakázaný, mrkání nevhodné, dýchání jsme vnímali téměř jako nutné zlo. Dalšími nesnesitelnými šumy pro nás byly různé hluky: klimatizace, v dáli projíždějící vlaky, policejní houkačky... Jednu dobu jsme vážně uvažoval o tom, že si pro divadlo pronajmeme protiatomový kryt, do něhož žádné hluky nedoléhají...

Chtěli jsme prostě divadlo bez šumů. Postupně jsme došli k tomu, že klid skutečně potřebujeme, ale vzdálené houkačky, kročeje nad námi ani ohňostroje v okolí nás už tolik neznervózňují.

Protože jsme se tak intenzivně zabývali velikostí, směřováním, rozložením, rytmem a změnami sil, a prohlašovali jsme, že vše ostatní, jako například téma a motivy, děj, vývoj postav a podobně, jsou jen nástroji sloužícími práci s těmi silami, vznikla o nás fáma, že se snažíme o divadlo čisté formy, tedy divadlo jsoucí pouze formou s vyprázdněným obsahem........

Autor příspěvku: Petr Macháček (režisér Divadla Kámen)

Deset let zkoumání MINIMALISMU - část první

Už přes deset let putujeme pouští minimalismu a je to poušť nesmírně zajímavá. Sice máme často žízeň, občas také vidíme fata morgány, ale stojí to za to. Pokusím se popsat několik zkušeností, které by se mohly hodit dalším putujícím.

Na úvod snad malou poznámku k základní otázce: proč vůbec může být použití minimálních prostředků v umění zajímavé, a to i v situaci, kdy si člověk může dovolit prostředků více (tj. má dostatek peněz, může oslovit dostatečně technicky vybavené umělce, ...)? A celkem zřejmá odpověď: je-li prostředků příliš nebo jsou-li příliš intenzivní, dochází k zatlačení jemnějších a méně výrazných jevů a vjemů do pozadí těmi výraznějšími, atraktivnějšími, více „slyšitelnými“. K těm jemným potom nepronikneme nebo je nejsme schopni dostatečně vnímat, a to může být zásadní škoda, protože právě v jemnostech a hlubších vrstvách se často skrývá podstata zkoumání, pravdivější nahlížení a podobně. Konec poznámky.

Divadlo Kámen vzniklo proto, aby v rámci činoherního pojetí zkoumalo síly a energetické impulzy mezi lidmi na jevišti. Jedna ze základních vizí byla, že herec udělá krok a diváci v důsledku vzniklé síly spadnou ze židlí. Nebo když herec pohne rukou, diváci jí pohnou také. A postupně pokud možno popraskají stěny, když už drobné herecké akce nebudou sto zbořit celou budovu.

Úplně vše, co se na jevišti stane, by se mělo diváka zřetelně dotknout, mělo by ho to pohladit nebo udeřit. A nic nepodstatného nemá na jevišti vůbec být............

Autor příspěvku: Petr Macháček (režisér Divadla Kámen)