....Dalším, už poněkud obtížnějším prvkem vhodným ke kombinaci s minimalismem, je improvizace. Velmi se nám osvědčuje, když po čistých pasážích plných napětí titíž (snad i jiní, ale to jsme ještě dost neprozkoumali) herci, kteří předtím naplno prožívali každý nepatrný pohyb a každou slabiku, přejdou do pohybově, tematicky i vztahově uvolněné totální nebo částečné improvizace. Může jít o „brechtovskou“ improvizaci – tedy mimo původní roli nebo role – nebo improvizaci v původní roli.
Tyto střihy v poetice jsou herecky dosti náročné, ale po jejich zvládnutí se často dostavuje blahodárný účinek na diváky a, což také není nepodstatné, na samotné herce. Atmosféra se uvolňuje, oživuje, a jedni i druzí jsou pak schopni s novou energií a do hloubky prožívat jak minimalistické pasáže, tak improvizaci. Vrcholy nastávají tehdy, když se „čistá“ a improvizovaná složka nějakým často jen nezřetelně tušeným mechanizmem propojí a jejich účinky se znásobí.
S přispěním ostrého úsudku profesora Císaře jsme nedávno došli k formulaci toho zásadního, o co při kombinaci „cizorodých“ prvků s minimalismem vysokého stupně čistoty především jde. Nelze říci, že je to jediný recept, ale určitě je to jedna ze zásadních možností.
Jaký je to tedy objev? Je takto jednoduchý:
tvrdě režisérské divadlo lze dobře kombinovat s důsledně osobnostním herectvím.A nezáleží na tom, zda je osobnostně hráno prostředky improvizace nebo předem určeným způsobem.
Takto formulovaný koncept souvisí i s odvěkou obecně známou pravdou: kvalita divadla jakéhokoli druhu závisí z rozhodující míry na hercích. Geniální režisér s průměrnými herci nevytvoří nic, zatímco vynikající herec si poradí i bez režiséra. A také s další známou pravdou: má-li být herec na jevišti nahý, při minimalistickém výkonu by si měl i svléknout kůži.
Výše formulovaný koncept také dále a více ozřejmuje to, co nám bylo v Divadle Kámen vždycky jasné: minimalismus je bez podstatného osobnostního vkladu herce mrtvý a bezcenný. Vždycky to bylo jasné, ale řídit se tím je velmi obtížně dosažitelné. Překážky jsou jak na straně herců (nevyzrálost - nikoli řemeslná, ale osobnostní; nedostatek pracovitosti a tvrdosti k sobě; neporozumění jemnějším motivům v inscenaci i jednotlivých představeních; neochota odhalit se) i režisérů (nedostatečná odvaha svěřit herci odpovědnost; neporozumění osobnosti herce; nevyužití specifických možností herce; křečovité lpění na formalismu nebo neuskutečnitelných vizích). Troufám si tvrdit, že jsme se k ideálu kombinace tvrdého minimalismu s osobnostním herectvím zatím ani nepřiblížili. Pokud snad výjimečně ano, je to v inscenaci Ras al Chajma.....
Autor příspěvku: Petr Macháček (režisér Divadla Kámen)
