Autor příspěvku: Petr Odo
Mám rád takové divadlo (takovou hudbu, takové obrazy, ...), při kterém nahlédnu do nitra zajímavého hledajícího a bojujícího člověka. Ideálně nejen nahlédnu, ale také si jeho hledání a boj částečně sám prožiju. Ideálně nejen prožiju, ale také jako divák alespoň nepatrně přispěju k jeho hledání, jeho boji.
Nezajímá mě virtuóznost, bravurnost. Není dobré úplné neumětelství, ale v podstatě mě nezajímá technika. Umělec (herec, muzikant, ...) ke mě buď přistoupí s upřímnou touhou něco společně se mnou řešit, společně se mnou bojovat; nebo mě chce jen pobavit, rozptýlit, dojmout, udělat na mě dojem svou bravurou. To první mě zajímá, to druhé ne.
Je mi téměř jedno, kolik tónů za vteřinu hudebník zahraje a kolik oktáv přitom obsáhne. Je mi skoro jedno, jak herec ráčkuje nebo sykavkuje nebo hraje emoce. Ale není mi jedno, jestli třeba jeden jediný zahraný tón je nebo není naplněn hledáním, bojem (k síle hledání a boje samozřejmě pomáhá konkrétní skladba – samozřejmě tedy záleží na tom, co přesně se hraje; ale až v druhé řadě). Jestli ta emoce, která se zrodila, je skutečně emocí skutečného člověka (vybuzenou a zostřenou za pomoci dobře vytvořené skladby nebo divadelní situace, na základě dobře napsané a šťastně zvolené a zdařile režírované hry atd.) – hledajícího a bojujícího člověka.
To první mě zajímá, i když je herec nebo hudebník člověkem relativně nevyspělým – jsem přece také nevyspělý, tak proč by mě to nezajímalo. Ale mnohem více mě to zajímá, když je ten člověk dostatečně vyspělý a řeší otázky podobné úrovně, jako řeším já, nebo ideálně hlubší úrovně, než řeším já (to mu pak většinou moc nerozumím, ale jsem vděčný za to, že mohu do jeho otázek, které mě přesahují, aspoň nahlédnout).
Tak takové divadlo mám rád. Takovou hudbu mám rád.
