V jejich nejnovější inscenaci Mamut mamut se skupina posedlých jedinců v jakési kanceláři (posedlých úklidem, výpočty, talismany, magickými praktikami) baví o tom, jak ulovit mytologického tvora a sníst jeho srdce. Nezávisle na tom se do jejich prostoru neustále posouvá osamělá ženská bytost s kárkou naloženou harampádím, z něhož jim posléze navrhne postavit chrám. A ještě k tomu, také nezávisle, sedí na jevišti hudební trio a v určitých momentech hry spustí hudbu.
Blbý život, který nevede odnikud nikam, ozařuje jednomu podivný talisman ve tvaru X, jinému vzpomínka na párek na Masarykově nádraží – ovšem pozor, ten párek byl z lumíka. Párek z lumíka a ulovit mamuta a rozsápat a sníst jeho srdce! Za zimního slunovratu. A všechno to přesně vypočítat a eliminovat veškeré možné chyby. A zbavit se té ženské venku, co tam stojí s kárkou naloženou krámy, prodává žáby a chrousty a nabízí, že postaví chrám! Všechno čistě utřít.
Jeden z těch kultivovaných a civilizovaných lidí, v černém obleku a s bílou košilí, mluví s cizím přízvukem (vskutku, herec je cizinec), a typicky české nespisovné koncovky přídavných i podstatných jmen (s velikejma mamutama) tak znějí obzvlášť uboze. Divadlo ukazuje, jaké má nástroje k tomu, aby vyjádřilo, co se těžko pojmenovává – nemocí postižené tělo, nedokonalou řeč, hudbu a zpěv v celé jejich kráse i vlezlé odpudivosti. Nedostatek komunikace vyjádřený nadbytkem slov. Vlastní úzkost za proklamacemi o svobodě....
