Naše hry a jiné hry

Rozhovor s Olgou J
(převzato z Občasníku DK - duben 2016 - ke stažení zde)

- herečkou Divadla Kámen

Olga J (v oranžovém) jako Konzultantka

- Editelou (Deus ex offo)

- Ženou (Asi ani zahrada)

- Matkou (Dopis poslaný poštou)

- Konzultantkou (Ztráta obsahu v konfekčním obalu)

Olgo, jak vypadá běžný den specializované a zkušené konzultantky?

Den konzultantky? Když se kolem sebe rozhlédnu, hned ráno vidím samé ubohé mozečky, kterým v podstatě není pomoci.  Po zkušenostech také vím, že je to zbytečné..., i když...občas se stane, že souhlasím s nabízenou slevou, pak se dostávám do nepříjemné situace a odcházím nedoceněna. Večery mám vyčleněné na počítání honorářů a přemýšlení o problémech s jejich investicemi.

Olgo, jak se jako konzultantka cítíš v oranžové košili? Co nosí konzultantka v černých deskách?

Myslíte můj image? Tuto starost ponechávám své vizážistce, nemám na přemýšlení o takových ubohostech absolutně čas....jinak bych byla blázen...Co je obsahem mých desek? No coment.

Olgo, jaká je postava konzultantky? V čem se podle Tebe liší od ostatních postav? 

Liší se naprosto vším, ale především má (ostatně stejně jako  já ), ve věcech jasno. Jedině díky takovým lidem, jako jsme my dvě, se dá ve světě něčeho dosáhnout.

Olgo, která z postav, které hraješ v DK, je Ti nejbližší a proč? Žena (Asi ani zahrada), Editela (Deus ex offo), Matka (Dopis poslaný poštou) nebo Konzultantka (Ztráta obsahu v konfekčním obalu)?

To vyplývá z předchozího textu - jednoznačně konzultantka. Tam jsem doma.

____________________________________ _

Rozhovor s Helenou P 

- herečkou Divadla Kámen 
- letištní úřednicí (Ztráta obsahu v konfekčním obalu)
- Y (Dopis poslaný poštou)

1) Heleno, co ty jako děláš v životě? 

Ztráta obsahu v konfekčním obalu

Pracuju v advokátní kanceláři. Jako asistentka. Pamatuju si, že máma chtěla, abych šla na práva. Nešla jsem. Až teď jsem zjistila, jak dobrý rozhodnutí to bylo.

2) Heleno, co ty jako děláš ráda v životě?

Divadlo. Mám štěstí v tom, koho jsem v souvislosti s ním potkala. V Kralupech, odkud pocházím, na Jiráskově Hronově, na KoPRu. Ať už jde o možnost si zahrát nebo pořádat festival. Možná někdy v budoucnu i ta režie. Když už na ten  KoPR chodim, že jo... Pak taky ráda hraju florbal. Baví mě, jak jsou ta prostředí úplně jiná. Přitom jsem před zápasem (skoro) stejně nervózní jako před představením. A pak je to taková klasika. Knížky, filmy, festivaly a nevaření.

3) Heleno, jak by ses jako popsala, vosobně?

Extrovertní, veselá, možná někdy vtipná. Taky zodpovědná. Ne vždycky. A přísná. Nemám ráda, když se nedodrží slovo. A pořádkumilovná. Někdy až moc.

4) Heleno, co si tak jako zkoumáš v divadle?

Asi proces. Když představení vzniká. Co je na začátku a co je výsledek. A jak se vlastně výsledek s každým představením může měnit. A čím to je.

5) Heleno, co si tak jako zkoumáš v Divadle Kámen?

Jestli to zvládnu. A jestli Kámen zvládne mě.

6) Heleno, a proč zrovna Kámen?

Na Hronově jsem viděla představení Mlejnek. To bylo moje první setkání s Divadlem Kámen. Pak už to bylo jasný – co Hronov, to Kámen. A pokaždý mě napadlo, co vás na tom asi baví? No a když mi Petr nabídl, že si tu deset let starou otázku můžu zodpovědět vlastně sama, nebylo co řešit.

Převzato z Občasníku DK - říjen 2015. Občasníky ke stažení zde.

___________________________________________________

Recenze poslaná e-mailem

Divadlo Kámen má rozmanité spektrum diváků. Někteří jsou velcí a vlasatí, jiní malí a plešatí. Někteří jsou zaměstnaní, jiní nezaměstnaní. Někteří jsou zaneprázdnění, jiní přeplnění. Někteří pracují, jiní levitují. Někteří chodí do galerií a někteří do školy. Text od Vojty Hakena, 12ti letého turnovského divadelníka z Turnova.

  Za poslední dva roky jsem viděl od Kamene inscenace Mamut Mamut a Dopis poslaný poštou.

Hru Mamut Mamut jsem viděl v Písku a na Hronově. Z Hronova mám jeden zvláštní zážitek. Po skončení představení jsem řekl: ,,To bylo všechno přesný, to bylo skvělý.“ Nějaká starší paní se na mě otočila a pohoršeně se podívala. Jakoby si říkala: ,,Ta dnešní mládež tomu divadlu vůbec nerozumí.“ No nevím, kdo tomu nerozumí. Podle mě byla v inscenaci myšlenka, že se dnešní svět od pravěkého moc neliší a že jsme si od počátku lidstva až do dneška nahromadili hodně nepořádku.

  Když jsem viděl další představení Dopis poslaný poštou, líbilo se mi, jak se zde prolíná několik světů a krásně na sebe navazují. Jak postavy vstupují ze svého světa do druhého naprosto odlišného. Svět proroka a tlumočníka. Najednou je tlumočník ve světě Yvonny, přichází do,,velkého vyšetřování“ a je tady s úplně normální věcí:,,Potřebuju fixky a gumu na výtvarku a sešit na zemák.“ Všechno to z povzdálí sleduje svět barmana a šéfa. Spojnici mezi ostatními světy tvoří asistentka šéfa.

  Na kamenných inscenacích se mi líbí naprostá přesnost a specifická poetika.

______________________________________________________________________________

V Divadle Kámen jsem pochopil, jak důležitá je přesnost

Petr Haken, divadelník, režisér, herec, zajímavá osobnost turnoského divadelního dění se odvážil ke spolupráci s Divadlem Kámen. Proč se k takovému kroku vůbec odhodlal a jak vnímá svoji roli detektiva ve hře Dopis poslaný poštou?

Petr H ve hře Dopis poslaný poštou

Petře H, co ty a divadlo?

S divadlem jsem začínal už někdy v 10 letech. Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, ale učit se mi v roce 1985 nechtělo, tak jsem šel k divadlu do Uherského Hradiště, pak jsem byl v Jihlavě, Hradci a nakonec jsem skončil v Chebu. Tam jsem prožil revoluci, která mi dovolila návrat ke kantořině. Chodil jsem do ruzných režijních či hereckých škol a kurzů k panu prof. Císařovi nebo k Sergejovi Fedotovovi, který využívá a rozvíjí metodu herecké práce podle Michaila Čechova.   

Petře H, jaké divadlo normálně děláš?

Dělám divadlo s dětma, studentské divadlo i klasickou činohru s dospělými. Hraju, režíruju a píšu divadelní adaptace. K inscenacím však přistupuji jako k výpovědím a proto se v podstatě snažím také pracovat s minimem divadelních prostředků, proto je mi tvorba a styl Divadla Kámen dost blízký.

Petře H, co Tě vedlo ke spolupráci s Divadlem Kámen?

Divadlo Kámen znám už hodně dlouho a viděl jsem téměř všechna představení. Můj 12letý syn je ze všech her nadšený. Baví ho zkoumat a řešit, o čem každá hra je. Naposledy jsme viděli hru Mamut mamut  a pořád jsme ji spolu rozebírali. Mě samotného baví v Macháčkových hrách hledat právě výpovědi. Někdo se na to podívá a řekne, to je hloupost, já tomu nerozumím. Já když tomu napoprvé neporozumím, jdu se podívat podruhé.

Petře H, v čem je pro Tebe spolupráce s DK zajímavá a přínosná?

Vždycky mě zajímal způsob práce, který v Divadle Kámen funguje. Zajímavá je v mnoha ohledech, ale přínosná hlavně proto, že se hodně lpí na přesnosti a to je třeba něco, co jsem se naučil až v DK. Teď to uplatňuju i na své děti a myslím, že jim tím dávám docela zabrat. Pochopil jsem, jak je přesnost pohybů, slov a vlastně všeho, co se na jevišti děje, důležitá pro celek představení a vůbec pro celé divadlo.

Petře H, v čem je pro Tebe spolupráce s DK složitá a jiná?

Jiná je pro mě v hereckém provedení. V DK je pevně daná struktura, která se jen nepatrně porušuje, spíše ne. Složité je naplňování postavy, což je sice podobné jako v jakémkoli jiném divadle, ale tady je to právě stížené tou vnější nesvobodou. Jiné je to i v použití divadelního jazyka. Kamenný jazyk mám moc rád, protože se všemi těmi parazitními a nic neříkajícími slovy (slovní vatou) je to přesně jazyk, kterým se běžně mluví a myslím, že na jeviště takový jazyk prostě patří. Složité pro mě bylo a stále je najít ten nejideálnější způsob, jak zacházet a hrát na ,,nástroje”, které mám jako detektiv ve hře Dopis poslaný poštou k dispozici. Někdy hraju podle Petra Macháčka moc intenzivně, jindy málo. Pohrávání si s intenzitou doprovodu je pro mě rozhodně něco nového, občas možná složitého.

Petře H, ve hře hraješ na plechovky, skleničky, pilku….co všechno se dá skrze zvuky těchto nástrojů zkoumat?

Já sám to nevnímám jako hudební nástroje ani jako hudbu. Spíš nějaký ten doprovod. Zkoumat se dá leccos. Jak to zní, proč to tak zní atd. V tuhle chvíli se ale asi nejvíc zaobírám právě tím, jak intenzivně se dá a má v daných situacích hrát, aby to zapadalo do celku hry.

Petře H, jak se podle Tebe dívá na svět detektiv ve hře Dopis poslaný poštou? Máš s ním něco společného? Je to prostě takový ten vyspělý, vyzrálý detektiv, který ví, o čem je život, má své přesvědčení, ale hlavně má svůj vlastní svět. Možná je to úplně jiný svět, než ten obyčejný lidský. Vlastně se mu nechce ani moc pracovat. Je zavřený v té své kanceláři, kde si hraje na plechovky. Má své denní rituály, třeba že přijde do práce, otevře si láhev vína a hraje. Občas ho vyruší úřednice, která je pečlivá, ale někdy možná moc otravná. Jde tedy na chvíli pracovat, ale není z toho dvakrát nadšený a je třeba i naštvaný, proto si potřebuje občas zachrčet jako gorril. To chrčení by se dalo využít I v civilním životě, třeba na úřadech - vzít si masku gorrila a na úředníky zachrčet. Jinak společného toho mám s detektivem dost, možná až příliš. Jsem to přece já, kdo ho ztvárňuje ;-)

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Rozhovor s režisérem Petrem Odem M především o nové hře... 

autorka: Helena H 

(převzato z Občasníku říjen 2014)

Petře O, proč se bude nová hra jmenovat Dopis poslaný poštou?
Názvy se rodí nějak samy, takže si nejsem jistý, proč zrovna takhle... Dopis je zajímavé médium, člověk ho pošle a... Může ho poslat správně, tj. na správnou adresu a správnou poštou, nebo také chybně, tj. buď na nesprávnou adresu nebo nesprávnou poštou. Nebo si můžeme myslet, že jsme ho poslali chybně, ale pak zjistíme, že to tak asi mělo být... Na knize Thomase Pynchona Dražba série 49, k níž se hra vzdáleně vztahuje, mě mimo jiné zaujala existence paralelních poštovních systémů, například oficiálních i nezávislých, podivně celoplošných i podivně pomístních, vytvářejících dojem pořádku či průhlednosti i netajících se obskurností, neurčitostí, nejistotou.

Petře O, na co se v této hře může těšit věrný „kamenný“ divák, například?
Snažíme se dále rozšiřovat meze svobodného hereckého výrazu, aniž bychom tím zamlžovali důslednost „kamenné“ režijní vize. Jinými slovy: snažíme se o stále intenzivnější a hlubší tvůrčí spolupráci herců a režiséra. Z tohoto pohledu Dopis logicky navazuje na Mamuta mamuta, tentokrát ovšem bez regulérní hudby.

Petře O, a na co se v této hře může těšit nový „kamenný“ divák, například?
Například na moderní českou poezii Jana Vladislava, Jana Nedbálka a Pavla „Chroustjazze“ Votického. Tedy: samozřejmě si nebudeme hrát na recitaci, ale poezie bude pro Dopis zásadní.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

MM jako Martin Marek

Rozhovor s Petrem Odem o Martinovi Markovi a o hře Mamut mamut

Autorka: Helena H (převzato z Občasníku duben 2014) 

P, jak jsi se vlastně seznámil s Martinem M?

Martin někdy přišel do divadla, asi to bylo s Honzou P. Samozřejmě mě dost zaujal, protože má u vína takový zajímavý nadhled, a také měl zajímavý kabát. Potom jsem zjistil, že ho zná také Jakub S. S Honzou se znali samozřejmě přes hudbu, s Jakubem přes formule.

P, od koho vzešel návrh na spolupráci a v jaké formě?

Martin jednoho dne přišel a velmi zpříma řekl, že by rád někdy udělal hudbu ke hře o lovcích mamutů. Tak jestli bych třeba někdy něco o lovcích mamutů nenapsal. Přinesl i náčrt hlavních postav potenciální hry a několik situací. Mně to v tu chvíli přišlo neuskutečnitelné – nikdy jsem se o pravěk nezajímal a ani mě moc nezajímají takové ty společensko-kritické konotace takovýchto témat. Dokonce jsem ani nikdy nečetl Štorcha... Zároveň s Martinovým návrhem se Honza P nabídl, že by v takové hře hrál hudbu, a že by snad i sehnal další muzikanty. To mě asi dost posunulo k serióznějšímu uvažování o Martinově návrhu, protože spolupracovat s Honzou P je radost. Postupně se mi přece jen vloudila do hlavy nějaká vize, asi hlavně díky snu o bytosti na pomezí dvou světů nebo na kraji světa, která není fyzicky silná a nemá žádné zbraně, ale která... No, to už bych zbytečně popisoval, co si mimo jiné v Mamutovi zkoumám... Důležité je, že se ta vize propojila s tím hrozným tématem lovců mamutů...

Také mě začalo napadat, že témata, která Martin původně nadhodil, by v kombinaci s tou podivnou bytostí mohla být vhodná pro inscenaci, na níž bychom se pokusili dojít rozumně daleko v dekompozici fabule i kombinaci různých hereckých stylů. Zdálo se mi, že to velmi srozumitelné a dá se říci primordiální pravěké téma by v součinnosti s kvalifikovanou, promyšlenou a prvotřídně interpretovanou hudbou mohlo tu dekompozici opět nějak scelovat. Asi po roce nebo dvou jsem tedy sepsal jakýsi výtvor. Martin ho přijal, i když nikoli bez výhrad. (Výhrady má vždy ke všemu). S Honzou P si potom rozdělili skládání hudby a teď jsme v tom řekl bych po uši.

P, a jak to všechno nakonec dopadlo?

To uvidíme od konce března. I když Martin u toho asi nebude moci být. S trochou rouhání (o kterém ta hra mimo jiné také trochu pojednává) bych mohl říci, že je to dobře, protože jinak by ho z toho mohl trefit šlak... 

Mamut mamut

O nové hře Agamemnón s Petrem M

Petře, proč zrovna Agamemnón?

Protože Agamemnón, přesněji tedy Aischylův Agamemnón, je základem všeho.

Například: u Aischyla nemusí divák ani v nejmenším řešit zbytečné otázky typu “co přijde”, “jak je to myšleno”, “v čem je vtip” a o to více se může věnovat důležitějším věcem.

Petře, proč zrovna improvizovaná noční cesta domů?

Všichni bydlíme v Argu, všichni bydlíme v Mykénách.

Petře, proč zrovna váhavý doprovod?

Hudba je natolik pevně svázána s tím, co se odehrává v hlavní části jeviště, natolik to respektuje, že si musí pěstovat váhavost. Někdy ji výjimečně prolomí, ale brzy se k ní opět vrátí.

Petře, proč dělá člověk chyby?

To bychom se museli zeptat třeba Agamemnóna nebo Aischyla, nebo mykénských starců.

Agamemnón

premiéra: 12.12.2013

improvizovaná noční cesta domů s mykénskými starci a jejich vládci, sluncem sežehlé hory a olivové háje, váhavý doprovod, který nemůže vědět, kde se stala chyba

- podle Aischyla, Josefa Krále a herců Divadla Kámen

- vyprahlou krajinou jdou Barbora Šabartová, Zdeňka Brychtová, Lenka Záveská, Lenka Chadimová, Jan Pokorný, Petr Macháček a Jiří Kubíček

Rozhovory s tvůrci hry Výhled na řeku Labe

Rozhovor s režisérem hry Martinem J. Švejdou:

Martin J. Švejda

1) Martine, v čem je Ti Divadlo Kámen blízké a jak si se dostal ke spolupráci s ním?

Svým minimalismem, pevnou režijní složkou a snahou o co nejpreciznější dotažení inscenačního tvaru. Při své režijní práci v domovském souboru (Antonín D.S.) i v rámci svého předchozího hostování (Krvik Totr) jsem již neviděl další perspektivu, jak pokračovat v typu tvorby, který je vlastní právě Divadlu Kámen. A tak jsem oslovil přímo toto divadlo.

2) V čem je podle Tebe hra jiná, než ostatní hry Divadla Kámen?

Hra, tak jak byla Petrem napsaná, není myslím jiná než ostatní hry divadla. Poněkud jinou se stala až po mých úpravách - přičemž zároveň doufám, že gros Petrova rukopisu se z ní ani poté nevytratilo.

3) V čem je pro Tebe spolupráce s Divadlem Kámen přínosem, inspirací? 

Že mohu pracovat v prostředí, které je plně oddáno dané věci (a zbytečně "neremcá").

4) A něco banálního na závěr: Proč by měl člověk, jako normální člověk, Výhled na řeku Labe vidět?

Protože se tam, doufám, prezentují věci, které se dotýkají nějakých podstatnějších životních/lidských otázek.

Rozhovor s autorem hry Petrem Macháčkem: 

Petr Macháček u černé zdi ve hře Výhled na řeku Labe

1) Petře, co Tě inspirovalo/motivovalo k tomu domluvit se s Martinem na hostování v divadle?

Už několik let jsem měl přání, aby Divadlo Kámen také jednou režíroval někdo jiný, než já. Věděl jsem, že to může vést k obohacení a osvěžení práce celé skupiny. Ovšem kvalifikovaných režisérů připravených seriózně pracovat na inscenacích patřících do sféry náročného hledajícího divadla není mnoho. 

   Rozhodnutí někomu svěřit mnohaměsíční osud celé dlouhodobě budované skupiny nelze učinit jen tak. O takovém člověku musím vědět, že je kompetentní, musím mít zkušenost s jeho zajímavými výsledky a musím věřit, že „nebude mít ruku v bulváru“. 

   Před dvěma lety jsem byl nadšen Martinovým zpracováním Jelizavety Bam, znal jsem i další jeho zajímavá díla. Martin se pro mě prostě stal jedním z těch, kterým bych naši inscenaci svěřil. Nicméně nakonec se stalo, že s námětem na spolupráci s Divadlem Kámen přišel on sám. Vrána k vráně sedá (v tomto případě spíš podivný bizarní pták k podivnému bizarnímu ptákovi).

2) V čem je podle Tebe hra jiná, než ostatní hry Divadla Kámen? 

V mnoha ohledech, ve většině ohledů. V něčem se mohu i mýlit, nemám to do hloubky vyhodnocené, ale zkusím uvést příklady:

- není minimalistická.

- úplně jinak pracuje s temporytmem

- velmi odlišně se využívají herecké schopnosti, prostředky, možnosti

- scénografie ani situace nevycházejí z rozložení energie

- příběh není kostrou pro diváky, ale jen pro tvůrce.

   K tomu příběhu: i v ostatních našich hrách je příběh samozřejmě jen kostrou nebo nosnou konstrukcí, nad kterou a vedle které probíhá to podstatné. Přesto ho však mohou diváci nějak sledovat a vyznají se v něm – je pro ně tedy tou kostrou. Naopak v Labi se v něm, myslím, vyznají jen tvůrci. 

   Výhoda tohoto přístupu spočívá například v tom, že divák není zatěžován nebo dokonce zaváděn na scestí nepodstatnostmi. 

   Úskalí je ale v tom, že bez kostry může také kompletně zabloudit nebo může naopak zbytečně konstruovat svůj příběh a podstata mu unikne. Oba přístupy mají tedy logicky svá pro a svá proti.

   Labe je ovšem podobné ostatním hrám v tom, co je pro Divadlo Kámen nejzásadnější – v herecké i divácké náročnosti a široce otevřeném volném prostoru pro vlastní interpretace herců a diváků.

  

3) V čem je spolupráce s Martinem pro Tebe i pro Divadlo Kámen přínosem, inspirací? 

Opět v mnoha ohledech. Nic není vyloženě nového, ale mnoho aspektů vidíme lépe, když si je na vlastní kůži vyzkoušíme. 

Příklady:

- možnosti a schopnosti převracení situací, které potom mohou fungovat ještě lépe, než když „stály na nohách“

- odvaha nehledat smysl na první, druhý ani třetí pohled

- nelítostné a sebekritické testování fungování čehokoli

- odvaha škrtat a měnit, i když se zdá, že by to mohlo fungovat „i tak“.

  Tyto i další inspirující prvky mají přirozeně jak svou přínosnou, tak svou neproduktivní a falešnou tvář. Díky několikaměsíční práci si nyní prostě uvědomuji leccos zřetelněji, hodnoty i nehodnoty.

  Další zásadní výhodou celého projektu je pro Divadlo Kámen to, že jsme se zase jednou vzájemně lépe poznali, z jiného úhlu pohledu než obvykle. Podobně jako například při svépomocné rekonstrukci studia před pěti lety.

Autorka: Marie

Novou hru Mamut mamut obohatí flipchart s historií

Autor textu: Petr Odo

Pro připravovanou hru Divadla Kámen s názvem Mamut mamut se podařilo získat důležitou rekvizitu: FLIPCHART S BOHATOU SLUŽEBNÍ HISTORIÍ. Divadlu ho laskavě poskytla pražská a bratislavská společnost Asseco Solutions známá jako dodavatel podnikového softwaru HELIOS. 

   V připravované inscenaci Mamut mamut (hrají například Zdeňka Brychtová, Petr Bláha Nejedlý, Vladimir Benderski, hudba Martin Marek a Jan Pták, scénář a režie Petr Macháček), která bude mít premiéru počátkem roku 2013, hraje podstatnou roli flipchart. Tvůrci inscenace si přejí, aby tato pomůcka, která je již dosti dlouho pozoruhodně rozšířena a přesto nemá český název, měla svou „osobní“ minulost. Tedy aby na jevišti nestál nový flipchart zakoupený z obchodu, nýbrž flipchart, v němž je otištěna historie, jehož kovový materiál emanuje utrpení, radosti a zkušenosti lidí, kteří se u něj trápili, radovali, nebo kteří u něj prostě pracovali.
   
   Divadlo Kámen proto veřejně vyzvalo organizace všech typů, aby se zamyslely, zda by nechtěly jeden ze svých starších flipchartů nové hře věnovat. Výsledkem je dohoda se společností Asseco Solutions a flipchart, který nám poskytla, je už připraven na podzimní zkoušení. 

   Flipchart, který bude v nové hře vystupovat, je velmi typickým až průměrným zástupcem svého druhu. Jeho životní cyklus odpovídá životnímu cyklu většiny flipchartů nejen ve společnosti Asseco Solutions. Lze ho rozdělit do několika fází:

1. Velkolepé uvedení do provozu
Nový flipchart je téměř vždy používán pro exkluzivní úkoly. Tím nejvýznamnějším a nejčestnějším úkolem je služba zákazníkům. Po vybalení, v perfektním a zářícím stavu, se tedy na prezentacích, školeních a jednáních
setkává se zákazníky firmy. Flipchart často nečinně, ovšem esteticky nenahraditelně čeká v rohu místnosti na svou příležitost, která dlouho nemusí přijít. Když ovšem přijde, bývá to v důležitém okamžiku – v okamžiku, kdy si jednající nebo vysvětlující a naslouchající lidé ne zcela rozumí. Právě tehdy se totiž přestávají plně spoléhat na verbální a drobnou mimoverbální komunikaci a uchylují se ke komunikaci otevřeně neverbální – ke znázorňování. Flipchart tak zabrání mnoha zbytečným komunikačním přehmatům a pomůže rozehnat mnohé mlhy vznášející se jednacím prostorem

2. Nenápadná rutinní práce
Když flipchart přestane zářit a vonět novotou, je obvykle umisťován do prostor, kde probíhají interní jednání. Intervaly jeho nečinnosti se někdy podstatně prodlouží, jindy zkrátí, především v závislosti na těchto
faktorech:
- sklon jednajících ke znázorňování
- odpor jednajících ke znázorňování pomocí počítače a projektoru
- vnitřní souznění jednajících
- vnější souznění jednajících
- potřeba prokazování aktivity
- komplikovanost či abstraktnost témat.

3. Jazykové kurzy
Jakmile je funkcionalita flipchartu v důsledku služebního stáří omezena, byť nepatrně (například nedokonalá stabilita, náznaky vrzání, snížená pohyblivost některého ze šroubů apod.), je přestěhován do prostor pro interní výuku – často jazykovou. Tato fáze jeho životního cyklu nebývá nijak oslnivá, bývá ovšem plna radosti, kterou si flipchart může prožít právě jen v pokročilém věku a při začínajícím rozkladu. Lidé kolem něj bývají v této fázi uvolněnější a veselejší a mizí napětí, které se v produktivnějších fázích životní pouti přece jen občas vyskytuje.

4. Vyřazení do skladu
Toto období naprosto nebývá obdobím lesku. Ale právě tak to v životních cyklech flipchartů chodí, a je třeba věřit, že právě tak je to správně. 

5. Účinkování v divadle
Flipchart připravený pro hru Mamut mamut bude mít životní cyklus podstatně delší než jeho méně šťastní či méně nešťastní kolegové. Přejme mu, aby to, co se kolem něj bude v tomto extra čase, čase navíc, čase za hranou dít, bylo snesitelné až radostné.

Tak ta marmeláda - improvizovaná!

Autorka příspěvku: Šárka vod Bohunky
   Čtvrteční improvizační marmeláda se nám myslím moc povedla. Tři různé impro-styly a impro-přístupy, každý svůj, osobitý, zajímavý... někdo spíš vtipný, někdo spíš alternativní, někdo spíš punk a na konci velký improvizační pel-mel.
   Nevím, jestli se Petrem slibovaná a avizovaná debata o improvizaci nekonala organizovaně někde jinde, ale ta neorganizovaná, které jsem se s Bárou, Zdeňkou, Radkem a Vepřákem účastnila já, stála vážně za to. 
   Sice si vlivem požití Vlkem dokonale připravených drinkůjž  tak úplně  nepamatuju detaily, ale každopádně můžu říct, že byla výživná, hluboká a že jsme při ní nejspíš odpověděli na otázku života, vesmíru a vůbec.  




............Potrvá.......Meze.......Tolerance..........

Potrvá - Meze tolerance; foto: klubko.info

Autor příspěvku: Petr Odo

Divadlo Potrvá zase jednou, a vůbec ne poprvé, vytvořilo zajímavý až fascinující kus. Jmenuje se Meze tolerance. Na svých stránkách mají citát filozofa Dallase Willarda (který je mimochodem také zajímavým a odvážným člověkem stojícím za prostudování – už se na to chystám...). Ten citát zní:

„Dekadentní civilizace, která se jaksi programově brání nazývat perverze perverzemi, a která se schovává za nesmyslné žvásty o tom, že všechny názory mají stejný nárok na existenci, protože všichni lidé jsou si přece rovni, už nenajde sílu k obnově sebe sama.“

Vojtěch Poláček a Potrvá se tentokrát pustili obdivuhodně napřímo do otázky mezí koexistence řekněme rakouskouherského a romského živlu.

Vše má od začátku až do konce trochu rozpadlý tvar, který se ovšem k tématu dokonale hodí. Ani mně – formalistovi – nevadí, že mezi jednotlivými akcemi jsou prostoje nebo že některé akce jsou váhavé. Naopak, beru to jako přirozené, správné, nepotřebuji, aby do mě aktéři „bušili“. Během pár úvodních scén si zvyknu na to, že jsem napůl na nějakém semináři a jen napůl na divadle. Určitým blokem jsou zpočátku „meze výslovnosti“ většiny hlavních hrdinů, ale i na to si rychle zvyknu. Není důvod chtít, aby na semináři všichni mluvili dokonale. Ostatně nedokonalá výslovnost je bohatě vynahrazena civilním a „nezainteresovaným“ (non-involved) herectvím, které je pro téma také mimořádně vhodné – herci jsou zároveň nad věcí, ironičtí, pousmívají se nad neschopností něco v tomto ohledu vyřešit – neschopností postav, které hrají, neschopností vlastní, neschopností rakouskouherské společnosti – a zároveň vše hluboce prožívají (nebo mi jako divákovi aspoň umožňují společný emotivní prožitek).

Dokonalá je scéna: hloubka jeviště je uprostřed rozdělena drátěným pozinkovaným plotem na dvě části. Obzvláště efektní jsou mačety jedné z obou civilizačních skupin, které, když po kovovém plotě jezdí, vytváří zvuky efektně mrazící v zádech.

Zpočátku se zdá, že představení bude inteligentně ironizovat nácky a primitivní rasisty. Postupně ale inteligentně ironizuje druhou stranu, která je právě tak primitivní: lidi vše chápající a na všechno přistupující, lidi nesmyslně tolerantní. Všechno je mimořádně decentní. Snad až na führera z amplionu – toho jsem tedy nepřijal a připadal mi zbytečný – vnímavého diváka, myslím, urazí, a nevnímavému k uchopení hry stejně nepomůže.

Představení mi silně a mnohobarevně předá pocit rozpadlosti rakouskouherské i romské civilizace i jejich vzájemného vztahu. Postavy na jevišti působí stejně jako naše Rakousko: upřímně se snaží něco řešit, ale prostě jim to nejde, stejně jako to nejde nám ostatním na obou stranách plotu. Vše (až na zmíněného führera) je decentní, nenásilné, a přitom to skoro dokonale předává pocit šílené násilnosti, která za všemi těmi civilizačními rozpadlostmi na pozadí číhá.

Krásně ironický až rozervaný je i „velkolepě wagnerovský“ závěr.

Mezi námi intelektualizujícími divadly jsou Meze tolerance řekl bych až významným počinem, protože ukazují, že náročné a hledající divadlo se může odvážit i přímo udeřit na palčivé, dokonce „násilně palčivé“ a „násilně aktuální“ téma, že kolem všeho nemusí chodit s akademickou zdrženlivostí, a přesto se nemusí ničemu zpronevěřovat.

Esence radosti

Purpurový ostrov; foto: www.esence.mbox.cz

Autor příspěvku: Petr Odo Macháček

Divadlo Esence bylo a je divadlo radosti (omlouvám se za určitou patetičnost, ale nechtěl jsem, jenom to jinak neumím říci).
   Jeho poetika je kakofonická, páté přes deváté, střídání všeho, žádná starost o souvislosti; uzavírání motivů se děje, ale člověk ho ani nemá čas sledovat. Také hodně herců, většinou také ještě více postav, nepřehlednost, občas (možná tak každé tři minuty) záměrný kýč.
 
   Esence existuje už hrozně dlouho, skoro déle, než jsem na světě, ale já ji znám jen nějakých třináct let. První zkušenost a rovnou první šok jsem zaznamenal při šílené shakespearovské koláži (jmenovala se Falstaff ve Windsoru). První půlhodinu jsem to nemohl snést, druhou půlhodinu jsem obdivoval všestranně nesnesitelné nasazení a tempo herců i dokonale propletenou dramaturgii (nejsem shakespearovský znalec – v ději jsem byl okamžitě ztracen – možná by byl ztracen i znalec, protože by prostě nestihl uvažovat) a třetí půlhodinu jsem se nesl na vlně zmatené radosti. Ano, zmatené radosti, to je ten správný výraz.
   Podobný zážitek jsem měl při hře Brokát - princ z pohádky. Bylo úplně jedno, že byla pohádkovější, než Falstaff. U Esence mi nezáleží na tématu. Zmatená radost (promiňte: samozřejmě záměrně zmatená; i když: kdyby v tom byl jen chladný záměr, nebylo by to ono – podle mě se ten záměr musí „opět záměrně“ vymykat i původnímu záměru – jinak by v tom byla faleš) všechno ostatní přebije.
   Potom jsem vídal i další hry (včetně Mumraje) a zážitek byl vždycky podobný, dobrý, radostný, i když vesměs ne tak silný. Jako by se skupina začala více (nebo aspoň trochu nad optimální míru) zabývat tématem, motivacemi, ... a všemi těmi divadelními věcmi) na úkor radosti.
   A včera jsem viděl Purpurový ostrov. Od dob Pomerančů a Falstaffa jsem měl asi nejsilnější radostný zážitek (asi stále ještě ne úplně jako kdysi, ale skoro). Hra krásně naplňuje svůj podtitul „fantasmagorie o 4 dějstvích s prologem a epilogem“. Krásný zmatek, kombinace všeho, neúnosně mnoho lidí a barev na jevišti, hezké. Snad bych jen ještě přidal – na tempu, na nesmyslech, na nasazení, na vážnosti i ironii (současně rovnou z několika hledisek). Ale dobré, dobré.
   No a taky jsem si uvědomil zásadní roli Jana Novotného, ale o tom snad někdy jindy, nebo co já vím, jak to bude, podstatná je radost, že – promiňte náznak patetičnosti, jiné slovo ve spěchu nenacházím.
   Promiňte, píšu to jen ve spěchu...