Úvahy a postřehy

Osamělý večer Zdeňky B.

Byla jsem v Komorní Fidlovačce. Byla jsem tam na představení Osamělé večery Dory N. Představení, které napsala Milena Štráfeldová, režíroval Adam Skala, hlavní roli hrála Marta Sovová. Všichni tito lidé jsou bezpochyby velice zajímaví a nikdo z nich není osamělý. 

Já jsem si trochu osamělá ale připadala? Já jsem si trochu osamělá ale připadala!

Jako bych se nedokázala napojit. Nedokázala jsem se napojit! Přitom jsem k tomu měla dost prostoru - Komorní Fidlovačka není zdaleka tak komorní, jak by si člověk možná představoval a režie divadla jednoho herce byla provedena právě tak, aby jeden jediný herec zaplnil dostatečně jevistě i hlediště. 
Přesto se někde stala chyba? Přesto se někde stala chyba!

Možná to tak mělo být. Možná to bylo právě tím nekomorním prostorem. Možná to bylo právě tím přeplněným herectvím, které na mě (ne)doléhalo ze všech stran. Možná to bylo přehnanou pečlivostí a uhlazeností herce i scény. 

Možná to tak autor chtěl? Možná to tak autor chtěl! 

Možná autor chtěl, aby si divák odnesl plnou paměť slov. Ale co zásadnější emoce? Co nějaké emoce? Možná autor a režisér nechtěli, aby si divák kromě pečlivě vyřčených a nastudovaných slov, příjemného hereckého ztvárnění a originální scény, odnesli nějaké zásadnější emoce. Možná to tak prostě nechtěli!

 Asi nechtěli, aby si divák  odnesl ještě NĚCO navíc. 

NĚCO... Nevysvětlitelného, odvážněho, nezapomenutelného, nenahraditelného. 

Možná si to prostě jen nepřáli! 

A to je snad v divadle chyba! A to je snad v divadle chyba?

Musím se zeptat Schumanna...

Osamělé večery Dory N.

_______________________________________________________________

Tango s Avidanem a zpochybnění válcování

Vladimir Benderski hrál ve Studiu Divadla Kámen po dvou letech zase jednou Tango s Avidanem. Bylo jiné než tenkrát, ačkoli základní forma byla stejná. Je dobré, že věc je po dvou letech jiná, svědčí to o tom, že žije. (Přitom nebyly vidět vůbec žádné známky rozpadu.) Na druhou stranu, když se zvnějšku pevné dílo mění zevnitř, nemusí to dopadnout dobře, může se rozdrobit. 

Před dvěma lety to bylo dílo o vysoké kompaktnosti, velmi precizní, se silným energetickým nábojem, v podstatě mě jako diváka válcovalo nekompromisní nelítostnou nelogikou silných (a dobře přeložených) Avidanových textů. Byl v tom příjemný kontrast mezi neustálým zpochybňováním všeho (v textu) a sebevědomým, dosti přímočarým herectvím. Dojem byl silný, ale snad mi chybělo více rizika. 

Letos se V.B. do rizika pustil: začal si vnitřně zpochybňovat (nevím přesně, jakým postupem) to, co „kdysi tvrdil“, co divákům skoro na podnose (zajímavě a působivě) předkládal. Jako by to letos předkládal místy s menší vervou, jako by si uvědomoval, že to může být také jinak, než nám tvrdí. Výsledkem byl méně jistý temporytmus, na některých místech určitá váhavost, snad i náznaky tápání. Jako pro diváka toužícího hledat to pro mě bylo tentokrát snad ještě zajímavější než minule, rád společně s hercem (dokonale připraveným hercem) tápu. 

Ale uvědomuji si i druhou stranu mince: celkový estetický tvar ztratil na kompaktnosti. Kde je chyba, pokud vůbec někde je (protože staré i nové představení bylo výborné)? Myslím, že v tom, že se původní forma rozešla s novým obsahem, jako by mu byla už příliš těsná. 

Pokud se bude Tango hrát ještě třeba za rok, bude zajímavé vidět, jestli se nový obsah vytvaroval do staré formy (aniž by se tím vrátil ke starému obsahu – v jedné formě se přece mohou uhnízdit různé obsahy) nebo jestli ji nějak esteticky vyrovnaně přesahuje nebo jestli si oba vzájemně překáží. Ani nevím, co bych raději (no, vím: vyrovnané přesahování; ale netrvám na něm), protože i situace s překážením by mohla znamenat rozehrání dalšího zajímavého hledání.

_______________________________


Malovaná úvaha o improvizaci

autorka: Bára Š

Vstoupím tam. Zapomínám na všechno, co se děje, co se dělo a co by se dít mělo.  Jsem písmeno, které vstupuje na čistočisťoučký plát papíru. Můžu být malá jako hmyz nebo velká tak, že se nevejdu do své vlastní hlavy. Tyto dimenze by mě měly přepadat v nejlepším případě. Chvíle neomezených možností. Dýchám v rytmu vzdouvající se podlahy, přizpůsobuji se povětrnostním podmínkám a nechám se jimi vtáhnout na nějaké to moře.

Vydám se proti vlnám, nebo se jimi nechám uspat? Vzpomenu si na babiččinu ukolébavku a namaluji si svůj vysněný dětský pokoj. Pohádám se se sestrou o nejkrásnější knížku a pak ji poprosím, aby mi z ní četla. Na sousední posteli nemůže usnout spolužačka ze školky. Píchá mě sponkou do podpaží a předstírá hru na doktory. Dětsky nenápadné pohyby pod peřinou přivolají bachařku, která demonstrativně, před našimi zraky, vyhodí odpolední svačinu do popelnice a odepře nám právo na návštěvy. Už nikdy neuvidím svoje lásky.

Vydám se proti vlnám. Kapky cákající kyseliny mi rozežírají obličej. Vyskakující chaluhy se mi lepí na tváře a bleskurychle je hojí. Chobotnice se lepí na líce, tak je strhávám. Do očí se mi smějí rudá kolečka. Pádluji vytrvale. Kde na to beru síly? Zeptám se krále moře, žije v mušli a šumí. Odšumí svůj neměnný proslov a v repráku zapraská vypínacím kolečkem. Spustí mě hlavou dolů na dno curkovarnické baňky. Vytáhnou ze mě všechen karamel. Nalepím se jim na prsty až mě nožem musí sedřít do marcipánové koule. Malý Honzík ji spravedlivě rozdělí na milión drobků a radostně jimi nakrmí své vyhladovělé rybičky.

Když dýcháme dva, dýcháme dva, ať chceme nebo nechceme. Dýcháme s podlahou či proti sobě, ale vždycky ve stejném okamžiku. Tohle jsou naše povětrnostní podmínky a moře si vytváříme navzájem. Můžeme ho nalévat nebo vylévat. Buď souhlasíš nebo si nechceš hrát. Řekni mi, proč se krčíš tak, jak se krčíš. Musíš mít přece důvod. Třeba utíkáš nebo mě zaříkáváš. Já se ti podrobím a možná v nestřeženou chvíli vytáhnu drápky. Možná si je budu jen v koutě pilovat pro další příležitost. Ale musím mít důvod, všechno má důvod. Náhody nejsou a i smyšlenosti mají prameny a zdroje. Přiznej je, třeba tiše, ale namel si je v hlavě, byť  by se ti do té hlavy neměly vejít.

_______________________________


Správný ŠÉF!

autorka: možná (taky) Zdeňka B

Co dělá správný ŠÉF:

. správný ŠÉF má vizi, která nejde splnit

. správný ŠÉF nepracuje, pouze kontroluje

. správný ŠÉF nechodí včas

. správný ŠÉF vždy o všem rozhoduje

. správný ŠÉF nikomu nevěří

. správný ŠÉF ví

. správného ŠÉFA nemá nikdo rád

Možná (taky) ŠÉF...

Co by měl dělat správný ŠÉF:

. správný ŠÉF by měl mít vizi, o které ví, že nelze splnit

. správný ŠÉF by neměl pracovat, jen kontrolovat, ale reálnou práci by měl alespoň jedenkrát za život vidět

. správný ŠÉF by neměl chodit včas, ale měl by počítat s tím, že ne každý na něho počká

. správný ŠÉF by měl o všem rozhodovat, ale vědět, že jeho rozhodnutí jsou většinou špatná

. správný ŠÉF by neměl nikomu věřit a nedivit se, že ani jemu nikdo nevěří

. správný ŠÉF by měl vědět, ale ne úplně všechno   

. správného ŠÉFA by neměl mít nikdo rád, ale on by měl mít rád všechny

Správný ŠÉF je možná (taky) jen člověk...

Správný ŠÉF možná (taky) vůbec neexistuje...

___________________________________________

Možná nicotná banalita zalitá možnou prázdnotou

Autorka: Bára Š

Banán líta. Zdá se, že sem a tam, ale kdo ví kam a odkud letí. Kdo ho vyhodil nebo vystřelil do vzduchu a proč? Vidím ho letět špičkou dopředu a netrpělivě čekám, zda a kdy se otočí a stopka bude určovat směr. Stane-li se tak, podlehne zákonům fyziky a poletí střemhlav dolů, nebo už zákony fyziky úplně překročil? Má vůbec právo ten banán lítat nebo máme my právo se na to takhle drze ptát?    

   Zajímalo by mě, zda se při větší rychlosti banán rozevře a rozevlaje svou šlupku do světa jako křičící mluvčí v zápalu předvolebního boje. Bude se tvarovat jako parašutistova ústa při seskoku? A jak mu bude ubývat křiku, tak postupně možná šlupku ztratí. A třeba tím bude lehčí a aerodynamičtější a začne metat kotrmelce a sekat hlavy jako bumerang, zanechávat lepkavé stopy na tvářích těch, co se diví. Sladké lepkavé stopy, kterých se lze těžko zbavit setřením. Zůstane škraloupek o těžko vypočitatelné velikosti a i když ho lze smýt vodou, vryje se do paměti víc než do kůže a vykreslí svou jizvičku v možná neposkvrněné hlavince. 

   Tenhleten banánek. Banální banánek. Banánek, který v kontextu svého letu přestává být banálním, i když si možná těžko dokážeme vysvětlit tak velkou spotřebu slov nad tak zdánlivě nicotným tématem. A jestliže někde někoho svědí prázdnota, snad by pomohlo banánkovo pomazání, ale to jen v případě, že na to dotyčný dobrovolně přistoupí. Se zaťatými zuby se totiž těžko žvýká.    

Banální banánek. Banánek, který v kontextu svého letu přestává být banálním.....

__________________________________

Stodůlecký píseček 2013

Autor: Honza F1, vole

Ve všední den, zážitek nevšední. Píseček i bez vypůjčeného kyblíku jsem si užil. Jen ty zmatky, jen ty zmatky předem. Člověk by se v takovém prostoru ztratil. Natož hrál divadlo. A k tomu ještě si ho užil, považte!

F1, ten mezi F3 a F2, to je přece jasný, že jo!

   A já si ho užil. A jak! Super to bylo - bylo to super. Hrát v tak velkém neosahaném prostoru, to je jako tancovat na Měsíci - každý jeden krok je krokem do neznáma a přitom znamená tak moc. A taky se na něj docela nadřete, mimochodem. A teď si představte, že máte břicho o velikosti solidního melounu (takového, co má rád každý), které zcela nepokrytě neverbálně komunikuje fakt, že za 12 dní vám vaše bytí obohatí další človíček. Armstrong hard-hadr!

Ve víně je pravda a na Písečku je sranda.

Ad 1.)  Zjistil jsem, že mi chutná rulandské šedé, a že po skleničce v divadelním foyer se ze mě stává divadelní kritik a teoretik first-class, který se pustí i na tenký led debaty s Vladimírem, Vladimírem H.

Ad 2.)  Zjistil jsem, že vrcholným zážitkem ze hry může být i rytmické klepání igelitovým sáčkem o nohu. Pokud se to udělá dobře. Tady se to dobře udělalo. Ach, ten Lanta… (zde vložte srdíčko). Dále jsem zjistil, že Kámen je pořád v kurzu. A to je dobře. Dobře. Dobře.

Moji drazí, milí, krásní, úžasní, vtipní, pohotoví, mladí moderátoři - miluju vás! Přijdu zas! A to ani nechci hádat, jak by to vypadalo teprve tehdy, kdybych si byl býval kyblík půjčil…

Nesmyslnost kulturních dotací podesáté

8.6.2012

Autor textu: Petr Odo Macháček

Krátí se dotace pro neprofesionální umění, lidé protestují (http://www.nipos-mk.cz/?p=16239), což je určitě rozumné, ale jde jen o průvodní jev stokrát závažnější české hrůzy.

Proto asi podesáté, ale v tomto médiu asi poprvé, můj názor na dotace pro česká divadla (vše platí analogicky pro další druhy českého umění):

Když se nějaká instituce rozhodne dotovat z daní občanů nějaký obor (například školství, umění, ale teoreticky klidně také autoservisy, pekárny, zlatnické dílny – cokoli bude považovat za hodné dotování), je takové rozhodnutí ze své podstaty diskutabilní: proč zrovna tento obor a nikoli jiný? Není ovšem zcela vyloučeno, že jde o rozhodnutí správné, spravedlivé nebo moudré.

Když se ovšem nějaká instituce rozhodne dotovat z daní občanů daný obor tím způsobem, že neprůhledně podpoří pouze některé subjekty, které jsou v tomto oboru činné, a jiné nikoli, není takové rozhodnutí jen diskutabilní, nýbrž je ze své podstaty špatné, nespravedlivé a především nesmírně škodlivé.

Když navíc ještě dojde k tomu, že takové nerovnoměrné dotace do některého oboru umožní dotovaným subjektům žít převážně z dotací (a nikoli z více či méně regulovaného výdělku), je vše ještě horší.

A když se ještě navíc dopustí, že nerovnoměrné dotace tvoří většinu příjmů v daném oboru napříč celou zemí, je úplně zle.

A k tomuto všemu dochází už od devadesátých let (o dřívějších dobách nemá smysl hovořit) v českém divadle. Ano, dotace jsou rozdělovány:

- z daní občanů

- nerovnoměrně

- neprůhledně

- nelogicky

- nespravedlivě.

A navíc:

- umožňují dotovaným divadlům žít z nějakých 70% z dotací (tj. mimo tržní regulaci)

- jsou tak masivní, že je na nich tak či onak závislý celý obor „české divadlo“.

Vede to k mnoha škodám, z nichž asi největší je nezdravý zatuchlý status quo v českém divadelním močálu: etablované a dotované instituce nemusí vykazovat skutečnou kvalitu, vývoj ani další schopnosti (například shánět si peníze odjinud než od daňových poplatníků), protože nemají konkurenci. Tato konkurence se nemůže zrodit, protože na srovnatelné dotace nedosáhne, a jak je možné konkurovat někomu, kdo má dotace desetkrát až stokrát větší než vy (vztaženo například na jednoho diváka) a komu tyto dotace stačí na pohodlný život (typicky tvoří nějakých 70% příjmů)?

Určitě je rozumné protestovat proti současnému nesmyslnému snižování příspěvků na neprofesionální umění. Ale bylo by lepší už konečně něco udělat s celým na hlavu postaveným systémem dotací do českého umění jako celkem. Jinak je a bude takto nesmyslně dotované umění neschopné a nezajímavé jako dosud a navíc je a bude jen služebníčkem rovněž problematické politiky.

Tak jsem zvědav, kdo s ním něco udělá... Já osobně zrovna nemám čas... A nemám na to nadání... A...

Utrpení na baru

A takhle se NEplýtvá ve hře Deus ex offo; foto: Lukáš Hamáček

Autor příspěvku: Petr Macháček

Včera jsem byl svědkem nezměrného utrpení Zdeňky na baru. Bezpochyby byla vychována v duchu vážnosti vůči přírodním, lidským i hospodářským. A stalo se, že si host koupil celou sklenici kokakoly (nebo to byla kofola?) a celou, úplně celou (tedy 3 dl) ji nechal stát na barové desce. A zmizel. Sklenice tam černě stála a žalovala na svého znehodnotitele. Jak tam tak stála, příliš temně provokovala, takže ji bargirl vzala a... Ano, okamžik nezakrytě a zčásti i nahlas přemýšlela, zda se ta tekutina nedá zachránit, ale tento den asi nebyl jejím kokakolovým (ani kofolovým?) dnem.

Když jeden z hrajících a v tu chvíli už dávno dohravších herců přinesl k baru na talíři zbytky také už dohravšího a vychladlého pokrmu, bargirl, pravděpodobně hladová, neboť ten den asi byl jejím hladovým dnem, naprosto nevěděla, co je správné. Uchopit části pokrmu nebo chovat se jaksi profesionálně chladně? Díky klientům přejícím si další nápoje (jejichž další osud není jasný – možná je nevypili a namísto toho je někde zoufale nechali) neměla možnost tuto vychladlost dořešit.

Takže bargirl trpí. Kdo ještě trpí? Trpí příroda? Trpí ten, kdo nám to všechno poskytl? Trpí výrobce nebo velkoobchod? Příroda také plýtvá, že – požáry, povodně, sucha, že... Mohou plýtvat svobodní a třeba i příjemní lidé? Může se bargirl klidně dívat na plýtvání? Může se s tím něco dělat? Mělo by se s tím něco dělat? Co? Měli bychom provést plakátovou kampaň?

Měla by se tato konkrétní trpící bargirl navždy odstavit od baru nebo je lepší, když vidí drsnou realitu světa? Jak je možné, že je možné takové plýtvání? Jak je možné, že je možné takové utrpení?