K čemu jsou dobrá zoufalství?

aneb Ras al Chajma v Kobylisích

Autorka: Bára Š. Matka

Bára Š. Matka zoufalá

To dění kolem kobyliské stanice metra mě vyvedlo z míry, až jsem přehlídla vstup na kobyliský dvorek hned naproti. Ve dvorku rušné dění ustávalo. Farmáři si sbalili své stánky, jen hospoda se zdála být v mírně provozním ruchu.

   Jeviště jsem našla. Malý plácek o pár metrech lemovaný nadpřirozeně nadměrnými malůvkami. Králík, slepice a mrkev, možná kachna. U stolů nebyl nikdo, kdo by vypadal na divadelního diváka.

   Už to začalo? Začalo pršet, asi tak v začátku představení. Pršelo velmi zlehka a dlouho a paní v letních šatech chtěla taky improvizovat. Ale ono se to těžko kloubí, když prší a navíc s pivem.

   Slyšel mě někdo? Řvala jsem jak na lesy. Ale ono je to těžké v takové jako hospodě na trhu a navíc u piva.

   Bavil se někdo? Možná jsem slyšela, jak se baví, ale co ja vím, ono je to docela náročné, když prší. Jo bavili se, bavili se při tom, u stolu, u pípy, to se musí nechat, že se bavili. Taky to s námi chtěli sdílet, to své bavení a taky se musí nechat, že to nebylo vždy od věci.

   Zakousla jsem se do role jak nejvíc to šlo. Chyběly tam zdi, které drží kamennou teplotu a hladinu energie na dostatečném bodu. Nebudu snad lhát, když napíšu, že nás všechny ten déšť a to pivo tlačily do mírně zoufalé situace. A zoufalá situce nás tlačila do zoufaltsví ještě většího. A to ještě větší zoufalství bylo jako zeď a nikam moc nepustilo než do nějakého jiného zoufalství... Tak proč nebýt zoufalá právě ze ztráty mobilního telefonu? Proč nebýt zoufalá z dceřiných výstřelků?  Proč nebýt zoufalá z toho, že ještě k tomu navíc prší?

Honza P. hudebník zoufalý

   Jo, snahy o uchopení zoufalství asi byly. Čím víc ale pršelo, tím víc se rozmazávaly do sice koordinovaného ale nesoustředěného šumu. Ani nebyl zpozorován konec. Povinná poklona vynutila potlesk. Snad jediný tiše naslouchající divák zmizel tak rychle, že mu Muhadžir z arabských emirátů spojených nestačil poděkovat. A snad ta úmorná zoufalství přiměla elegantně opilou paní v letních šatech k poděkování vřelým obětím na dámských toaletách.

   Nejsem si jistá, kdo víc trpěl zoufalstvím, ale jsem si jistá, že mě někam dohnalo. Třeba ke kamenné tváři. Jsem si jistá, že dohnalo paní v letních šatech k onomu obětí a lze předpokládat, že někoho jiného dohnalo k útěku. Takovou to má sílu to zoufalství! Tak snad abychom se učili ho vnímat a když už ho máme, tak ho taky použít a třeba i beze slov vykřičet ven, protože co jinak s tím, když už jsme jednou v něm, že jo?!