Deset let zkoumání MINIMALISMU - část čtvrtá

.....V posledních letech postupujeme trochu jinak: svůj minimalismus a s ním související tvrdě režisérsky pojatou tvorbu kombinujeme s prvky, které úplně (nebo dokonce vůbec) minimalistické nejsou a které mají jednak přinést větší komplexnost inscenace, jednak uvolnit napětí a umožnit divákům i hercům intenzivnější koncentraci na ty pasáže, které jsou „minimalisticky čisté“. Je dobré poznamenat, že tyto prvky, byť jsou v určitém smyslu ústupkem z puristických snah o „minimalistickou ryzost“ a skutečně vyhraněným divákům mohou vadit, nejsou ústupkem nenáročným divákům, kteří by si přáli levnější zážitek s vynaložením oboustranně menšího hledajícího úsilí.

Jedním z jednoduchých kombinujících prvků jsou prostě dynamické pasáže. Prvek je to snadný, bývá ovšem málo účinný: pouhá větší dynamika často nestačí k uvolnění napětí a osvěžení od přísné stylizace (i proto, že dynamická pasáž se často sama nese v podobném duchu jako minimalistické pasáže, a to i když si to tvůrci nepřejí).

Dalším z jednodušších kombinujících prvků (z pohledu koncepce – jinak samozřejmě o jednoduchou věc nejde) je hudba. Nejvíce se nám osvědčuje soudobá vážná hudba, ale jsou i jiné možnosti. Důležité je, aby zvolená hudba umožnila divákovi přejít na jiný způsob vnímání a potom zase zpět – tj. aby byla dostatečně kvalitní a vzrušující, dostatečně hluboká (aby se nestala jen výplní, zpestřením nebo podobným laciným trikem), aby s divadlem nějak korespondovala a vedla s ním dialog a aby měla dostatek prostoru k uplatnění se......

Autor příspěvku: Petr Macháček (režisér Divadla Kámen)

Deset let zkoumání MINIMALISMU - část třetí

......Jakkoli jsme neúnavně vysvětlovali, že to není pravda a že dobře víme, že formu od obsahu oddělit nelze, jelikož jsou vzájemně mnohovrstevnatě propojené, do pasti formy jsme se přece jen chytili. Na obsah jsme nezapomínali, přece jen se nám ovšem dostal příliš na druhou kolej. A možná to nebyl vlastní obsah situací a komunikace na jevišti, ale nějakým složitým způsobem spíš obsah prožitku herce, jeho konfrontace situace na jevišti (včetně těch slavných sil) s nejvnitřnějšími vrstvami jeho osobnosti, jeho otevření se a upřímnost vůči všemu, hluboká konfrontace se vším. Naše představení potom byla zajímavá, ale chladná, nedostatečně zúčastněná, trochu mrtvá.

Takto jsme tedy léta usilovně tápali. Jako každé pracovité tápání, i toto tápání pro nás mělo zásadní význam. Díky rokům narážení hlavou proti zdi teď, myslím, alespoň něco víme o práci s prostorem, rytmem a energií a dokážeme odhadnout jejich vliv na síly na jevišti. Většinou také dokážeme celkem rozumně odhadnout, o co má smysl usilovat a co bude asi marné, takže při zkoušení neztratíme tolik energie beznadějnými pokusy.

Na druhou stranu ovšem docházíme k tomu, že minimalismus v ryzí podobě musí být vzácný a nelze ho produkovat příliš často pod hrozbou zahynutí vyčerpáním svých sil a nezájmem okolí (pokud ovšem člověk není génius – pokud všichni aktéři nebo většina z nich není minimalistickými génii...). Odhad je, že minimalismus vysokého stupně čistoty silněji osloví asi 10% náročných diváků.......

Autor příspěvku: Petr Macháček (režisér Divadla Kámen)