Už přes deset let putujeme pouští minimalismu a je to poušť nesmírně zajímavá. Sice máme často žízeň, občas také vidíme fata morgány, ale stojí to za to. Pokusím se popsat několik zkušeností, které by se mohly hodit dalším putujícím.
Na úvod snad malou poznámku k základní otázce: proč vůbec může být použití minimálních prostředků v umění zajímavé, a to i v situaci, kdy si člověk může dovolit prostředků více (tj. má dostatek peněz, může oslovit dostatečně technicky vybavené umělce, ...)? A celkem zřejmá odpověď: je-li prostředků příliš nebo jsou-li příliš intenzivní, dochází k zatlačení jemnějších a méně výrazných jevů a vjemů do pozadí těmi výraznějšími, atraktivnějšími, více „slyšitelnými“. K těm jemným potom nepronikneme nebo je nejsme schopni dostatečně vnímat, a to může být zásadní škoda, protože právě v jemnostech a hlubších vrstvách se často skrývá podstata zkoumání, pravdivější nahlížení a podobně. Konec poznámky.
Divadlo Kámen vzniklo proto, aby v rámci činoherního pojetí zkoumalo síly a energetické impulzy mezi lidmi na jevišti. Jedna ze základních vizí byla, že herec udělá krok a diváci v důsledku vzniklé síly spadnou ze židlí. Nebo když herec pohne rukou, diváci jí pohnou také. A postupně pokud možno popraskají stěny, když už drobné herecké akce nebudou sto zbořit celou budovu.
Úplně vše, co se na jevišti stane, by se mělo diváka zřetelně dotknout, mělo by ho to pohladit nebo udeřit. A nic nepodstatného nemá na jevišti vůbec být............
Autor příspěvku: Petr Macháček (režisér Divadla Kámen)
Krásný Kámen, krásné kameny...
OdpovědětVymazat